16. Selské povstání roku 1775 (23. - 27. března 1775)

Farní kroniky svorně zaznamenávají po neúrodě bídu, drahotu a hlad mezi venkovským obyvatelstvem. Chudina prý pekla chléb ze sušeného lišejníku a trávy, jedlo se maso ze psů a koček. Lidé umírali po desítkách a stovkách hladem. Mrtvá těla vyhladovělých byla v roce 1771 pochovávána v hromadných šachtách bez rakví na dolnolánovském hřbitově. Ačkoliv počátkem roku 1772 došlo k jistému zmírnění úmrtnosti, zemřelo přesto v Lánově za první tři měsíce roku vysílením z hladu 226 osob. Těla mrtvých ležela často nepohřbena podél cest. Ve Vrchlabí zřídili nový hřbitov, kde se pochovávalo do hromadných hrobů denně po 30 - 40 tělech. Není divu, že se za těchto podmínek rozšířila epidemie nemoci, zvané "Faule Fieber" (líná horečka). (51) Značný úbytek práceschopného obyvatelstva ohrozil pravidelný tok příjmů vrchnostem jednotlivých panství. To vedlo ke zvýšení tlaku na zbývající poddané panskými úředníky, z Vrchlabí a Hostinného nevyjímaje. Proto i poddaní z údolí Malého Labe nemuseli ani čekat na "cedule" vyzývající k rebelii, posílané z okolních panství (dominium Schwarzenbergů Vlčice - Heřmanovy Sejfy), po nichž tak po útlumu bouře vojskem pátraly vyšetřovací komise.

K tažení na vrchlabský zámek, k němuž došlo v odpoledních hodinách dne 23. března 1775, prý údajně přemluvili poddané z Lánovů sedláci z Prosečného. K povstalým se připojili i rychtáři z Malého a Dolního Lánova Lahr a Stiller. Lánovští, posíleni o další houfy z Černého Dolu, Dolního Dvora, Klášterské Lhoty, Kunčic a Kněžic i o vrchlabské měšťany, dorazili k večeru k zámku. Vystrašení úředníci nabídli ihned jednání s delegací poddaných a měšťanů v čele s dolnolánovským Lahrem v naději na jejich uklidnění. Avšak nahromaděná příkoří ze strany vrchnostenských úředníků měla za následek prosazení živelných sil a jednání. Po vniknutí davu do zámku si vzbouřenci vyřídili účty s panským pojezdným a hlavně polesným, který byl do krve zbit klacky a zachránil se jen tím, že se ukryl v jednom pokoji pod postel. Aby dostali sedláci pojezdného, museli vypáčit dveře jednoho z pokojů. Výprasku neušel ani zámecký purkrabí. Direktora Pražáka zachránili měšťané, kteří ho dobře ukryli. Marně ho potom sedláci hledali v noci na děkanství i v kostele. Nakonec se důchodnímu Dlouhému podařilo rebelující trochu uklidnit. Na zámku písař opisoval jedenáct požadavků vzbouřenců a jejich skupinky se rozeběhly po městě za občerstvením.

Druhý den 24. března probíhala vzrušená jednání na zámku, kde došlo ke střetu mezi umírněným rychtářem z Malého Lánová Lahrem a radikálními živly, který málem skončil jeho defenestrací. Ani 25. březen nebyl klidný. Do města totiž přitrhly ještě houfy z hor a hlásily se také s požadavky. Dobromyslné horáky uklidnili úředníci sliby a pivem. Nepokoje pokračovaly ještě dne 26. března nejen ve městě, ale také v Horním Lánově. Zde se vzbouřili chalupníci a "zahradníci", tedy chudina, proti rychtáři Lahrovi. Chtěli na něm dosáhnout navrácení již vybraných poplatků pro vrchnost, vedeni svým mluvčím Kryštofem Weissem. Tento den se také část sedláků z Vrchlabí vypravila na sousední panství Harrachů směrem k Branné.

Živelné nepokoje končí dne 27. března, kdy se ještě asi padesát sousedů z Horního Lánová vypravilo do Vrchlabí, ale rychle se vrátili zpět. Do Hostinného totiž dorazilo k potlačení nepokojů vojsko. Tím skončil tzv. Knüttelkrieg (klacková válka), jak tyto událostí jsou někdy trochu pohrdlivě nazývány ve farních kronikách.

Vyšetřovací komise počátkem dubna prováděla ve Vrchlabí výslechy třinácti nejnebezpečnějších vůdců povstání, mezi nimiž věnovala největší pozornost jako zvlášť nebezpečnému tribunovi hornolánovské chudiny Kryštofu Weissovi. Měla podezření o jeho spojení se "selským gubernem" pomocí "cedulí" ze Rtyně v Podkrkonoší.

Dohru měly tyto události dílem v Jičíně u krajského soudu, kam byli vybraní vůdci včetně zástupců vrchlabských měšťanů odvezeni, a pak ve Vrchlabí. Kryštof Weiss byl odsouzen dne 14. května 1775 k trestu konání veřejných prací v železech po dobu čtyř týdnů. Dne 12. června byl pak s ostatními odsouzenými v hale vrchlabského zámku vyplacen po dvaceti ranách karabáčem.

Zajímavý je poměr lánovského duchovního pastýře za povstání ke svým ovečkám. Ačkoli nikde nečteme o jeho osobním ohrožení, jak bylo jinde, nazývá je ve farní kronice jako zloděje (Diebe). Prý "žrali a chlastali pivo a kořalku ze všech vrchnostenských sklepů" ("frassen und sauften das Bier und den Brantwein aus allen obrigkeitlichen Kellern"). (52)

Selské povstání, které roku 1775 zachvátilo značnou část Čech, nejen vrchlabské panství, bylo potlačeno vojenskou mocí a přísnými tresty pro vůdce. Nicméně jeho důsledkem je jeden z prvních výnosů osvíceného císaře Josefa II. počátkem jeho samostatné vlády, patent o zrušení nevolnictví z roku 1781. Změnil tuhou osobní nevolnickou závislost sedláků na vrchnosti za mírnější poddanský vztah. (54)

Neúspěšný pokus poddaných vrchlabského panství o získání důstojnějšího a lidského života v čele s Lánovskými připomínala donedávna vedle hlavního vchodu do vrchlabského zámku pamětní deska. Při opravě fasády společně s další, připomínající osvobození města roku 1945, jaksi potichu obě zmizely. Bylo do nutné?

obec/historie/fr-jirasko-historie-lanovska-do-r-1945/27-poznamky-39cs.html