Pověst o statečném kováři na Malém Labi v Lánově obci
Záznam z roku 1914 z rukopisu p. A.Gottsteinové
Na toku Malého Labe stával hamr, v kerém pracoval pilně hamerník se dvěma tovaryši. Jeho žena zase se dvěma nádvorníky pálila v lese uhlí v milířích pro potřebu hamru a k užitku sousedů i přespolních. Tu zimu udeřila krutost mrazů a futeř sněhová tak, že jen ztěžka bylo co ulovit v lesích a na mýtinách.
Meluzína komínem kvílela až běda a tmou, jaká se snesla od Švarcberku, nebylo možno prohlédnouti. Nad půlnocí se přikradl ke stavení sroubenému medvěd statný a jal se dobývati do chléva, byv zlákán puchem a dechem dobytka v naději, že k laciné kořisti dojde. Velký hlomoz a praskot dřeva však vzbudil hospodáře a ten neleniv v chvatu přispěchal právě včas. Huňáč se chystal vrhnouti se na krávu bučící, strachem se zmítající, div řetěz přepevný nestrhla. Tu hamerník udatný postavil se, třímaje sochor železný v pevném stisku, čelem proti čelu šelmě lité, již běsnící a vrhl se vpřed. Silou obra proklál huňatou hruď nepřítelovu, z jehož tlamy chroptění a krev se kvapem valila.
V paměť pokolením budoucím byl skutek rytířský vtesán do kamene a vsazen do věže chrámu Páně.
Z textu je patrné, že německý originál byl několikrát opisován do češtiny. Tato úvaha vychází z kostrbatě stavěných vět a nesourodých slovních obratů. Z dalších pramenů se dočteme, že pověst pochází ještě z doby, kdy byl Lánov celistvý, nedělený na tři části. Děj spadá do první poloviny 16. století.
-Tento znak vznikl na památku události při stavbě kostelní věže a kostela. Stavba věže byla započata v roce 1511 a po sedmi letech dokončena. Při následující stavbě kostela se přihodilo, že z blízkého lesa se přiblížil ke kováři, který na stavbě pracoval, velký medvěd. Kovář zabil medvěda železnou tyčí.
-Dle jiné pověsti byl prý první obyvatel Lánova kovář nebo uhlíř, který chytil a ochočil mladého medvěda. Když zvíře dorostlo, stalo se tak žravým, že mu nemohl kovář sehnat dost potravy. Chytrý medvěd si věděl rady. Chodil na kovářovy zásoby a přes opětovné tresty kradl kováři jídlo. Když medvěd jednou opět baštil a řádil v kovářově spižírně, milý kovář se rozlítil a rozžhavenou železnou tyčí, vytáhnutou z ohniště, na místě medvěda proklál.
To víte jak to tenkrát chodilo - Lánov nebyla nikdy bohatá obec. Šla tudy prašná silnice na Vrchlabí, Hostinné a Trutnov. Po ní jezdili formani s povozy a vandrovali vandrovníci z hor do kraje. A tehdá si usmyslil birgmajstr, že bude vybírat za průjezd vsí něco jako mýtné. To se rozumí, nikomu se to líbit nemohlo, a co horší - obecní pokladna zela prázdnotou a birgmajstr bohatl ze dne na den.
Jednou, za jarního tání přijel od Vrchlabí vozka se zbožím. Na hlavě měl širák, v mohutné ruce vysokou sukovici, plášť mu sahal až k patám kožených holin.
"Stát!", zvolal jeden z výběrčích. "Stát! A rychle zaplať. Jinak tudy neprojedeš!", s posměškem čekali na cinkot mincí. Co se však stalo, bylo nad očekávání. Ten obrovitý mužský zdvihl obě paže vysoko nad hlavu a v té chvíli z temného nebe slétl na Lánovský kopec blesk, zaburácel hrom a v okamžiku se valil údolím balvan, velký jako rathaus. Koulel se řečištěm Malého Labe na konec vsi a tam se vzpříčil mezi břehy. Pak zazněl hlas silnější, než to dopuštění: "Lidé, dokud budete živit a plazit se před nehodným člověkem, budete trpět tím, co vám nosívalo užitek!", a tak se také stalo.
Vozka zmizel i s povozem a nastalo zděšení. Vesničané pobíhali jako smyslů zbavení, voda nemilostrdně brala břehy, políčka a dvory a bezmála by vzala za své i stavení. Ale to by nebyli lánovští. Birgmajstra hnali vším, co jim do rukou přišlo, cestou necestou, pryč daleko za obec. Kámen v řece se naklonil a padl do hluboké tůně. Neštěstí bylo zažehnáno.
Z pokolení na pokolení se traduje, že Lánovákům nemohl tento kousek udělat nikdo jiný, než sám Rybrcoul. ale o tom raději ani muk, a když, tak hodně potichu.
Od bylinářek nad Dolním Dvorem roku 1974
Dávno, pradávno je tomu, co převzal vládu nad našimi horami Krakonoš. Jak? To opravdu nikdo neví a také se to žádný člověk nedoví. Ale co se ví velmi dobře, že je spjat s životy lidí jak na horách, tak v podhůří. V těch dávných dobách Vrchlabím protékala řeka Labe, byla plná ryb a ženské praly mezi kameny prádlo a haverlanti si hráli a koupali se v horkém létě pod jezem a v tůních. V zimě tu zase byl bezpočet klouzaček.
Lánovští chodili do města na trhy, jarmarky, za živobytím a tu řeku vrchlabským záviděli, reptali nad potůčkem, který se líně protahoval Lánovem, jako nitka tenký.
Jednou se vypravila do hor Janinka ze selského dvora na houby, to aby bylo co přidat do kysela, když tu před ní se z nenadání objevilo chlapisko jako hora s černým kukučem, vsazeným pod vlasy jako hříva. Hustý plnovous mu sahal až na pás. Usadil se na kohát a povídá:
"Tak co, děvenko? Hory, líběj se ti?!"
"Moc, moc se mi líběj.", odvětila váhavě.
"A odkud jsi, panenko?"
"Já, já jsem z podedvora z Lánova."
"Tak z Lánova říkáš", protřel vous mezi prsty a po chvíli povídá: "A co ty? Také žehráš nad malým potůčkem u vás ve vsi?"
Janinka pokrčila rameny a skromě řekla: "Je to vůle vládce hor, jemnostpána Krakonoše."
Na tváři vousatého pána roztál úsměv.
"A co takhle k snědku? Měla bys něco pro mne, Janinko?"
"Odkud mne znáte?", udiveně se tázala, když podávala neznámému skývu chleba.
"Znám mnoho věcí, ale to bys asi nepochopila.", lámal chléb a rozvážně pojídal a při tom si povšiml, že Janince nezůstal ani kousek pro sebe. Když dojedl, vztyčil se a před rozloučením se ještě zeptal:
"Máš určitě na srdci jisté přání. Vyslov jej. No tak - nezdráhej se."
Po chvíli váhání ze sebe vypravila: "Kdybych směla, tak by to byla ta řeka, co nám chybí. Tu bych si přála ze všeho nejvíc."
Pán s velkými vousy poděkoval za chléb a podal ruku dívce. Při tom jí do dlaně vtiskl zlaťák se slovy: "To abys nezapomněla ne tento okamžik, až se vrátíš domů." Po těchto slovech záhadný cizinec zmizel. Janinka tu stála jako omámená.
Vracela se zpět do Lánova a už z dálky slyšela radostný křik. Radost vesničanů neznala mezí. "Máme řeku, máme naši řeku.", dozvídala se z mnoha úst najednou. A protože tato řeka byla o něco menší, než ta, co protéká Vrchlabím, začali jí říkat Malé Labe. Po čase vyprávěla Janinka příběh svým vnoučatům, vnoučata dalším generacím, až se dostal k dnešním dnům.
Autorem komentáře k pověsti o obecním znaku a stylistického ztvárnění pověstí O zlém kameni a O dvou řekách je Zdeněk Linhart. Texty pochází z publikace Lánov 1355 - 2000, vydané u příležitosti 115. výročí založení školy v Pr. Lánově roku 2000.