Malé Labe! Jak stříbrná nit spojuje tato nikoli nevýznamná bystřina svými vodami partie Českého hřebene Krkonoš s půvabným Podkrkonoším.
Jeho údolí, zpočátku tísněné příkrými svahy, se zvolna k jihu rozevírá slunci vstříc a dalo příležitost desítkám generací lidského rodu jmenovat ho něžným slovem - domov. Ke vzniku "Labíčka" spojily své síly a daly vody dohromady v Dolním Dvoře Klínový potok s dvojicí Kotelského a Bílého potoka. Bystřina si zdatně razí cestu pásmem vápenců a dolomitů, aby později vstoupila do podhůří s intenzívně obdělávanými plochami červenice prvohorního podkrkonošského permu.
Dvě desítky kilometrů podle potoka jsou dnes obsazeny lidskými sídly a tvoří téměř nepřerušenou linku až k jeho ústí v Prosečném. Zde Malé Labe předává své vody hlavnímu labskému toku, jenž přichází od severozápadu. Snad se ani nechce věřit, že krajina byla kdysi pokryta - a to značně dlouho do doby historické - hustým pohraničním hvozdem, který sahal snad až k pásmu Zvičiny, Tábora a Kozákova. Husté smrkovo-bukovo-jedlové porosty pralesa v prostorech kolem vodního toku byly asi jen místy prosvětleny lučinou - nivou. Může být odůvodněný pokus využít historické německé varianty jména obce Lánova jako pramene. "Langenau" lze totiž překládat jako "Dlouhá niva", nebo louka. Nebude-li to ovšem zcela jinak, protože pro období nejstarší až dobu historickou musíme pracovat hlavně s domněnkami a výrazy "snad" nebo "asi". Doba historická začíná pro krajinu kolem Malého Labe bohužel až hluboko ve 13. století.
Do této doby se musíme spokojit s představou, že údolí od Dolního Dvora po Prosečné bylo lesní pustinou, zabydlenou pouze zvěří, včetně dnes již u nás neexistujících druhů jako divoká kočka, rys, vlk a heraldické lánovské zvíře - medvěd, lovené v Krkonoších ještě v 18. století. O pověsti s výkladem lánovského znaku až později. Pokud sem zabloudil ojediněle nebo v malých skupinkách člověk, byl to dobrodruh-lovec, který po sobě nezanechal žádné hmotné stopy, s výjimkou skromných nálezů kamenné industrie nedaleko poměrně vzdáleného Hostinného. Tam je možné při značné obrazotvornosti umístit dvě přechodné stanice lovců na soutoku Chotěvického a Olešnického potoka. (1) Patřilo do jejich loveckého revíru i údolí Malého Labe?
Poměrně krátké období germánského osídlení na počátku našeho letopočtu v úrodných částech Čech a Moravy a jejich vyklizení země před Huny a Slovany nedalo spát některým německým regionálním historikům. Nemohli se smířit s historickou skutečností o příchodu valné části německého etnika do pohoří v kolonizační vlně po roce 1260. Z jejich dílny vyšla tzv. autochtonická teorie, dle níž sudetští Němci jsou přímými potomky Markomanů, kteří se uchýlili do horských údolí před Slovany a přežili tu staletí do doby historické. Spočívá na rozboru některých místních zeměpisných názvů údajně pragermánského původu (Labe, Úpa, Metuje). (2)
Archeologie k tomu však mlčí i v případě údolí Malého Labe, které je pro toto období naprosto nálezově sterilní, tedy bez jakékoli stopy po lidském osídlení.
Tato situace trvá dál i do období počátků státu Přemyslovců, kteří úspěšně zvládli konkurenční snahy libických Slavníkovců jejich vyvražděním rodu 995. Pohraniční hvozd nabýval důležitý význam strategický jako přirozená hradba a ochrana před pronikáním expedic polských a slezských Piastovců do země. Při vzájemných konfrontacích jim pražská knížata nic nezůstala dlužna.
Výpravy využívaly zemských stezek, z nichž hlavní přes Kladsko byla starší a užívanější, kdežto mladší Libavskou branou byla méně obvyklá a i ona daleko od našeho údolí. Jejich trasy jsou skromně doloženy zprávami našich kronikářů (Kosmas a jeho pokračovatelé), ale i polským dokumentem Galla Anonyma v 11. a 12. století, a to jak časově, tak místně. První Hradec nad Labem - Jaroměř - Kladsko, druhá dost nejasně přes hory, snad Trutnovskem. Pokládejme tedy za jisté, že údolí Malého Labe požívalo dále klidu pomezního hvozdu. (3)
obec/historie/fr-jirasko-historie-lanovska-do-r-1945/27-poznamky-39cs.html