Kroky reformace na Lánovsku

Uplynuly už dva roky od doby, kdy se do rukou lánovské veřejnosti dostala publikace, obsahující historický přehled událostí v údolí Malého Labe a obrázek života jednotlivých územních celků, jak se tu během doby postupně vytvářely, spolupracovaly a žily vedle sebe.

Ne všem důležitým historickým epochám, případně zajímavým epizodám, mohli autoři věnovat náležitou a rovnoměrnou pozornost, jak by si zasloužily a jak by si mnohý pozorný čtenář a lokální lánovský patriot přál a představoval. Budiž to přijato jako dodatečná omluva ode mne, jenž jsem měl za úkol podat obraz časově nejrozsáhlejšího úseku dějin Lánovska. V tom směru s omluvou se mnou budou ještě souhlasit i další spolupracovníci.

Současně vycházející tiskovina, přehlížející poslední období obce a bilancující výsledky práce jejího vedení, je příležitostí se k některým popisovaným úsekům ze života obce a jejich obyvatel vrátit .

1. Husitská reformační předpremiéra

Pokud nám je historie ovšem zachovala s jejich jmény a životaběhem a nezapadly v propadlišti zapomnění, protože nenašly své letopisce.

Lánovsko má v tomto směru výjimečné štěstí, že má svého kronikáře Valeriána Bayera, jehož dílo svým významem a stářím se řadí hned na druhé místo v regionu širšího Trutnovska, a to za pozoruhodný Memoriativ měšťana, malíře a významné osobnosti Trutnova - Šimona Hüttela. Lánovští a další čtenáři se o pastoru lánovské farnosti i o jeho pohnuté životní dráze mohli dočíst v časopisu Krkonoše (2002, 5/38-39).

Využijme tedy této příležitosti a vraťme se do období na události velmi pestrého i u nás v krkonošském podhůří, do 16. století, které jsme kdysi nazvali obdobím pohybu, a to všestranného, nejen hospodářského (to ponecháme zatím stranou), ale hlavně myšlenkového, do období reformace. Do období poznamenaného úsilím o vyproštění se lidského ducha z pout scholasticko dogmatického myšlení, jehož prostorové hranice střežil bedlivě aparát samospasitelské církve a její hierarchie.

O století dřívější pokus s výrazně českým národním akcentem - husitství - největší z českých snů o lepším světě vyzněl u nás bohužel částečně do prázdna v podobě krotkých kompaktát a kalicha. Nenalezl především ohlas u německy mluvícího etnika českého pohraničí. Slepý hejtman v posledním roce svého života o masopustě „šturmem" dobývá pevně hrazené Hostinné. Neúspěšně. To, co zpravidla jinde v podobných případech dopomohlo božím bojovníkům k jistému vítězství - protikatolicky orientovaná vrstva chudiny uvnitř hradeb a její vystoupení na pomoc oblehatelům jako „zrada" - se dne 5. března 1424 či později jaksi nekonalo. Nemáme o tom konkrétní zprávy. Naopak. Zběžné pohlédnutí na mapu Čech Mikuláše Klaudyána z roku 1518 nabízí skeptickou úvahu o záporném vztahu ke kalichu nejen hostinských měšťanů, ale i v nejbližším převážně německy mluvícím okolí, tedy i na Lánovsku. U jména města chybí symbol podobojích – kalich, zatímco jinde jsou „husitská" města takto označena.

2. Slezsko v popředí

Rok vydání Klaudyánovy mapy je příliš časný, abychom někde u nás, byť alespoň stopově, zachytili ohlasy vystoupení německého reformátora Martina Luthera 31. října 1517 přibitím jeho 95 thesí na vrata kostela ve Wittenbergu. V roce 1518 sice byly ve Vratislavi, tehdy druhém největším městě Českého království, otištěny dopisy reformátorů Luthera a Zwingliho. Masový nástup zejména lutherství tu však zaznamenáváme teprve ve 20. letech 16. století. Ustavení lutherského kazatele, žáka Lutherova M. Hoffmanna, už roku 1518 panem ze Zedlitz v Neukirchen (dnes Nowy Kósciól, asi 30 km SV od Jel. Góry) se uvádí jako první vlaštovka reformace ve Slezsku.

Právě odtud se šířilo nové učení do našich pohraničních oblastí, včetně Lánovska.

Přírodní bariéra Krkonoš a dalších horských pásem Sudet tu netvořila, což je s podivem, žádnou překážku. Velmi příznivě tu působil akcent na používání mateřštiny (obřady, Písmo). Vždyť šlo o jazykově stejnorodé, němčinu užívající etnikum!

Ve Slezsku vznikla záhy díky toleranci duchovních knížat, vratislavských biskupů (Jana Thurza a Jakuba ze Salzy), důležitá reformační ohniska. Kromě Vratislavi, kde působil od roku 1523 „apoštol husitství" Johann Hess, jmenujme hlavně knížectví Minsterberské (dnes Zębice) v majetku vnuka Jiřího z Poděbrad, Karla. Po dědovi, vyznáním podobojí, byl do roku 1507 od papeže v kletbě jako „arcikacíř" a stal se později luteránem.

Pod žezlem Piastovce Fridricha II. se nalézalo dolnoslezské knížectví Lehnické. Zcestovalý renesanční velmož (navštívil Svatou zemi) též dopřával pilně sluchu reformně zaměřeným kazatelům, podobně jako Poděbradovič Karel, včetně krajních směrů Schwenkfeldských blízkých Jednotě bratrské a novokřtěnců. Historik Grünhagen uvádí, že v letech 1523 - 25 působili evangeličtí kazatelé ve všech rozhodujících městech Dolního Slezska v našem sousedství: v Jelení Hoře, Javoře, Boleslavci, Střegomi, Lwówku i jinde. Oženil se prý a přešel k lutherství dokonce cisterský probošt z Warmbrunnu (Cieplice Ślaskie - Zdrój) a žil v Jelení Hoře.

3. Lánovská farnost a její někteří pastýři

Pod jižními svahy Krkonoš se ve třicátých letech rozkládá rozsáhlé a stále se šířící panství pana Kryštofa z Gendorfu, jehož součástí je i Lánovsko. Je znám především jako energický podnikatel, využívající přírodní bohatství pohoří, kde „hory Lánovské" hrály nezanedbatelnou roli. Méně už se o něm ví, že byl přívržencem reformace a jako patronátní vrchnost jednotlivých farních obcí podle toho jednal. Osazoval kazatelská místa s různým štěstím (i v Lánově) protestanty. Podobně následovali jeho dědici, ve Vrchlabí a v Lánově dcera Gendorfova, paní Rozína a její manžel Vilém Mířkovský ze Stropčic. Nejinak se vyvíjela situace v Hostinném po nástupu vrchnosti, která se tu udržela od roku 1521 celé století. Hostinská větev Valdštejnů patřila mezi novoutrakvisty, tj. lutherány. V roce 1539 byl z města vyhnán katolický kněz a dosazen luterán. Reformace se zde upevnila od roku 1542.

Lánovská fara získala péčí Gendorfovou luterského predikanta už roku 1530. Vrchlabská fara se osamostatnila teprve roku 1576, kdy ji vrchnost obsadila Tobiášem Scharfem z Trutnova.

Reformační období je též ve znamení vzniku nebo rozsáhlých přestaveb místních svatostánků. Stavební aktivita tu ovšem někde přesahuje do počátků 17. století. Často je spojena se jménem v Hostinném usedlého italského stavitele Carla Valmadiho. S jistotou, podepřenou písemným dokladem, mu patří stavba svatostánku v Dolním Lánově (1603) a další v Hostinném, Heřmanových Sejfech a v Olešnici na základě slohového rozboru.

Určitým závěrem a vítězným koncem boje i demonstrací síly nového vyznání „apoštolské augšpurské konfese" v okolí bylo vysvěcení dřevěného kostela ve Fořtě 13. listopadu 1606 z iniciativy patrona Jana Kryštofa z Valdštejna. Mezi devíti protestantskými duchovními se účastní i lánovský zástupce farní obce.

Město Trutnov si však v otázkách reformačních udržuje jaksi primát, protože je v přímém spojení s centry ve Slezsku. Dokladuje to v řadě případů spis Valeriána Bayera.

Trutnovští se v důležitých otázkách dotazují na mínění učitelů vyhlášené protestantské školy ve Złotoryji. Patronátní vrchnosti z okolí prostřednictvím občanů získávají typy na pastory ze Slezska. Někteří, pokud neuspěli, se do Slezska vracejí zpět. Jen pár případů za všechny se vztahem k Lánovu.

V roce 1553 se zde na faře snažil zakotvit Slezan Johanes Crusius (Silesus), ale odchází s rodinou zpět. Trutnovan Albert Spannenberg byl obžalován vlastní ženou ze slezského „kacířství", k příslušnosti k sektě Schwenfeldských bratří. Aby se zachránil před trestem, utekl k nim do Slezska. Pankrác Seidling opět konvertoval ke katolictví a našel útulek ve službách biskupa v Nyse, později u opata v Křešově. Také Johannes Carchesius neboli Crusius, šlechtic z Jelení Hory, konvertoval dokonce dvakrát a málem skončil v Bílé věži Pražského hradu, kdyby se za něj nepřimluvil pan Vilém Mířkovský. Trutnovan Martin Kretschmer (Tabernator) pocházel se Svídnice ve Slezsku.

Několik vybraných typů výtečníků z galerie lánovských pastorů ukazuje, že patronátní vrchnost s výběrem duchovních pastýřů to neměla jednoduché, zvlášť když chtěla šetřit na jejich výživě (Gendorf!). Též průběžný kontakt se Slezskem je tu evidentní.

František Jirásko